Fiktivní dialog s kocourem Hobytem, o plynutí času a relativní pravdě

Já: Tak už je to rok, co jsem tě přitáhla domů, Hobčo…

Hobit : Lžeš. Byl jsem tu vždycky. Berešit, jak je v té tvé knize. Řešil bych spíš, kde ses tu vzala ty.

Já: Já jsem se sem nastěhovala před šestnácti lety…To mám doložený…

H : Falšovat dokumenty umí každej. A já ty papíry nevidim, takže neexistujou. Vidět je mýtus a hereze, to my kočky neuznáváme.

Já : Ale většina lidí i koček vidí, Hobčo, nechci bejt netaktní.

H : Definuj pojem VIDĚT ! Já svým vnitřním zrakem jasně vidím, že mi tu vydejcháváš vzduch. Představu o tvé škaredosti mám přesnou, Neexistující Levé Oko Na Nebesích je mi svědkem. Otevři kapsičku a ospravedlň svou nicotnou existenci, červe. Co je to červ vlastně ?

Já : To je něco jako tenká dlouhá žába. Žába je to, cos ulovil v létě na dvorku a pak slintal jak baskervill, pamatuješ ? A jinak jsou červi to, co ti žralo nohy, když jsem tě našla v prasečáku, kurve nevděčnej.

H : Jsi demagog. Vždycky, když ti dojdou argumenty, začneš se ohánět prasečákem. Dyť je to trapný.

Já : Budu plakat.

H : A v záchodku mám hovno.

Já : Promiň.

H : Nebul. A pošimrej mě pod bradou.

Dlouhé mlaskání ubývající paštičky…