Radostný příběh o smrti

Na přelomu zimy a jara se hodně umírá. Jako by s první závanem tepla a rašícího listí řekli ti dosud živí: Dočkal jsem se , cítím slunce, tedy můžu jít.. Moji milovaní zvířecí staříci, můj dědeček, můj táta. S příchodem slunce zhasnou, jako když sfoukneš svíčku. Ano, jako by je něco zabilo, zdravotní potíž, komplikace. Ve skutečnosti si vyberou svou cestu ven. Jsem přesvědčena, že když vidím v očích temný samet nejvyšší opony, když vidím, jak se živáček odpojuje a odchází tou cestou, kterou nikdo neprojde dvakrát, tehdy je třeba neklást mu překážky a jemně ho podepřít, aby ten poslední úsek prošel měkce a neklopýtal. Je to pomoc, která bolí a ukusuje duši pomáhajícího jako zahnědlý ohryzek z jablka. Přesto je to služba a přijímám ji s pokorou. Nezachraňujte sami sebe od bolesti a nervěte ty duše násilně zpět do utrpení, když už jsou na odchodu, pro svůj vlastní prospěch a zbabělost. Starejte se o živé, pečujte o odcházející, něžně vzpomínejte na mrtvé a buďte stateční v loučení.

Zdál se mi kdysi sen. Jdu krajinou, krásnou, s mlhavým ranním oparem. Jsem sama a v očekávání změny. Najednou na konci mé cesty se odsune obzor jako barevná opona a za ní stojí moje babička s dědečkem, můj táta, pradědeček Artur s prababičkou Elzou, hrdinný strýček Slávek, pradědové rabíni, celá rodina, a co víc, všecka zviřátka milovaná, i moji pacienti, lásky, kamarádi… A smějí se a mávají mi a volají na mě, pojď sem, děvečko, kočičko, pravnučko a kamarádko, čekáme na tebe, všechno si dopovíme, obejmem se a pohladíme, takys jim na to skočila, že je to doopravdy, ten svět a život a smrt.. A pak budem mít spoustu času, dvounozí i čtyřnozí, slunce nás bude hřát a bolest a únava zmizí..

Proto se neobávám smrti a věřím v život a doufám v laskavou dlaň, kteří mne jemně a bez bolesti dovede k horizontu… domů.

Tohle je radostný příběh. O smrti, kupodivu.